Gruzie - 12. 8. - 7. 9. 2013
0
Spustit prezentaci Nahlásit album
Vytvořte z alba: Fotoknihu Pexeso Kalendář Fotky
Jestlipak si všimnete drobného rozdílu oproti originálu?
Letiště v polských Katowicích.
Máme odtud jen one way ticket.
V letadle. Podobným letadlem jako stojí opodál letíme. Let trvá necelé dvě hodiny.
Jednosměrná letenka z Katowic do gruzínského Kutaisi vyšla s Wizzem o prázdninách na cca 2500 Kč na osobu. Možná by se dalo i levněji.
Již v Gruzii. Naše Maršrutka byla celkem luxusní, dokonce jsme tam měli televizi... Na malém letišti v Kutaisi nás rovnou nastrkali do všudypřítomných maršrutek a poslali, kam jsme potřebovali. Sice se dalo platit kartou, avšak cena za cestu do Tbilisi byla předražená (cca 200 Kč). V Gruzii se čas posouvá o 3 hodiny oproti českému.
Hlavní město Gruzie, Tbilisi. Dorazili jsme brzy ráno na jeden velký autobusák nedaleko centra, odkud jsme použili levné metro.
Po nepěkné noci v Gruzii strávené v jednom neútulném ubytování na autobusáku (v přepočtu za cca 250 Kč na osobu - jediné placené ubytování za celou cestu), odjíždíme do Omala. Nejdříve Maršrutkou do Alvani a potom těmito 4x4 vozy pustinou do Omala (v přepočtu cca 500 Kč na osobu - smlouvali bychom, avšak iniciativní Bulhar nás předehnal a dohodl cenu pro všechny, tedy spíše jen cenu přijal).
Cesta z Alvani do Omala je dlouhá cca 70 km a většina se odehrává v naprosté horské pustině.
Svah, silnice, strž. Cesta z Alvani do Omala musí překonat sedlo Abano ve výšce 2850 m n. m.
Naše kára a spolucestující z Izraele.
Téměř v Omalu.
Na verandě obchůdku v Omalu.
Omalo.
Horní Omalo s hradem. Na jedné straně Dagestán, na druhé straně Čečensko.
Hrad v Horním Omalu.
Hodný strejda, co nám ušetřil kus cesty.
Ohlédnutí zpět.
První ráno v Tušetii.
Ráno... Nebo možná dopoledne.
Zasněžené vršky jsou zřejmě již v Čečensku.
Cesta z Omala až do Girevi vede především po podobných silnicích. Co chvíli nás míjel nějaký terénní automobil.
Tímhle údolím budeme pokračovat.
Inu Tušetie.
Vesnička Dartlo.
Dartlo s charakteristickými obrannými věžemi.
Něco vypadá uměle, něco skutečně velice starobyle.
Za v přepočtu cca 35 Kč se dá pořídit půllitr piva v petce...
"Rozvoj" v rukou ČR se zde zasloužil o několik solárních panelů...
Stále Dartlo.
Na odchodu z Dartla. Bágly zde váží něco přes 20 kg.
Podobná silnice vede až do Girevi.
Cesta prochází, či obchází několik vesniček.
Dole u řeky jeden z vojáků zkouší chytat ryby, ostatní kybicují.
Nedaleko této vojenské základny u vesničky Girevi jsme večer kempili. Vojáci si opsali naše pasy a dali nám jakýsi permit na průchod následující části. V Girevi je poslední možnost dokoupit nějaké potraviny - sušenky, slunečnicová semínka, chleba, zeleninu a piva... Před odchodem z Girevi tedy dáváme na dlouhou dobu dvě poslední piva a následně se vydáváme dobývat první vyšší bod našeho treku - sedlo Acunta (3430 m n. m.).
Chontio. Opuštěná vesnice. Od Girevi se cesta zvedá výš nad řeku a stává se z ní jen úzká stezka.
Chontio. Sem už se autem nikdo nedostane...
Na cestě z Girevi jsme potkali skupinku Němců, kteří s sebou měli nejen dva gruzínské hippie guidy, ale i několik mul s nákladem a dokonce i vlastní záchod...
Němci to naštěstí zakempili brzy odpoledne.
Potkali jsme také dva vojáky na koních.
Cesta vede překrásným údolím, na jehož konci je vidět sedlo Acunta.
Značení tu není tak skvělé, jako ze sedla Atsunta do Šatili, nicméně ztratit se tu téměř nedá.
Tady jsme si mysleli jak jsme drsný (voda po kolena), ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v druhé části treku. Dvojice z Ukrajiny, co šla před námi, to prošla v botech. Prý by něco mohlo být na dně. Asi střepy nebo co. Tak je pak marně sušili u svých přenosných kamínek na klackách, co si s sebou nesli. Zvláštní styl.
Noční obloha pod Acuntou.
A to je vrcholová část stoupání do sedla Acunta. V tuhle chvíli máme už nejhorší stoupání za sebou.
V sedle Acunta (3430 m n. m.). Za tohle asi drsné zimní podmínky nemůžou. Alespoň tady začínalo turistické značení (ano, vede pouze na jednu stranu, ale situace je tam poměrně progresivní, takže příští rok už může vést na obě strany sedla).
Ze sedla Acunta na východ - odtud jsme přišli.
V sedle Acunta je, pokud vím, hranice mezi dvěma regiony. Na východě od Acunty jsme šli Tušetií. Na západ je Chevsuretie. Tyto rodedendrony jsou již chevsuretské.
A znova Acunta, tentokrát z druhé strany, od západu. Samotné sedlo není v nejnižším bodě, ale někdě v jeho levé části. A úplně vlevo se v mracích skrýva Tebulosmta (4492 m n. m.).
Zde jsme zakempili a dvojice z Ukrajiny (s nimi jsme šli již čtvrtý den - ráno vždy vyrazili mnohem dříve, než my (asi aby nám utekli), večer jsme je vždy došli) pokračovala dál do Šatili, neb jim druhý den ráno měla jet maršrutka do Tbilisi (jedou jen dvě týdně). Večer sem přišla parta Gruzínů s jedním zajímavým ezoterickým Francouzem, který nám všem dlouho do noci vyprávěl tajuplné historky ze svých cest po Jižní Americe...
Cesta do Šatili pokračuje podél řeky.
Na vojenském checkpointu se musí odevzdat starý permit a vojáci vypíší nový.
U vojenského checkpointu je postavená nová cedule s mapou, kterou jsme si ofotili. Checkpoint se nachází u římské pětky (Mutso). My pokračujeme údolím do Shatili (IV) a dále po modré čárkované, která ale již není v terénu vyznačená.
Divoká tráva.
Hrad Mutso.
Údolí vedoucí k Shatili.
Tato silnice vede do Čečenska. Auto, které v dáli odjíždí směrem do Ruska nás kousek svezlo a ušetřilo několik kilometrů po prašné cestě.
Ruská posádka, i když je vlajka zazoomovaná, jsme téměř na ruské hranici. Kousek po vrstevnici vlaje gruzínská vlajka a vedle ní taktéž stojí vojenská boudička. Kdo ví, jak dlouho tu ještě bude moci vlát gruzínská vlajka...
Vesnička Shatili s hradem. Budka vpravo je obchod, kde je možné dokoupit jídlo, pivo, slunečnicová semínka apod. My zde zjistili, že již téměř nemáme peníze a že zdejší ceny nejsou příliš lidově-gruzínské (alespoň tedy ne pro nás).
Uvnitř jsme nebyli. Teď toho člověk možná trochu lituje, když už se tam jednou dostane, tak je to možná škoda.
O následujícím úseku přes sedlo Isirtgele jsme neměli příliš informací, i proto zde přidáváme tuto stručnou mapku. Předpokládaný most, který jsme nenašli, by měl skutečně stát cca kilometr od soutoku obou řek směrem do Ruska. Stará sovětská mapa k treku z Omala do Kazbegi je jako jeden kus umístěna zde http://uloz.to/xfwV4A87/omalo-kazbegi-jpg a v méně oříznuté verzi zde http://uloz.to/xiveHPqP/kazbek-satili-omalo-gruzie-jpg
Baráčky v pozadí jsou salaše na začátku údolí Georgicminda. Odbočku lze poznat podle staré zemědělské budovy bez střechy, která stojí poblíž (mimo fotku). Zde jsme kvůli dešti strávili celý jeden den ve stanu. Celkem nudná a děsivá zkušenost.
Druhý den se naštěstí krásně vyčasilo a my mohli pokračovat. Zde pohled zpět na salaše v dolním konci údolí Georgicminda. Správná cesta nekopíruje říčku, ale v serpentinách stoupá vzhůru.
Poté cesta traverzuje svah. Nebýt mraků, pravděpodobně by odtud bylo již vidět i sedlo Isirtgele.
Sedlo Isirtgele (3486 m n. m.) opustily mraky. Když jsme do sedla dorazili, byly zpět... Odtud se pokračuje po levé straně potoka. Většinou celkem slušná pěšina. Do sedla se potom stoupá po pravém hřebínku, který je vidět na fotce. Na poslední salaši v údolí Georgicminda nás jeden bača již z dálky zdravil slovy: "Zdravím český národ!" Na otázku, jak poznal, že jsme z Čech, odpověděl: "Tady chodí jenom Češi!"
Po tomto hřebínku se již bez pěšiny stoupá do sedla Isirtgele (3486 m n. m.).
Zde byl prvně výrazněji cítit nedostatek kyslíku.
Vztyčení slavnostního klacku v sedle Isirtgele (3486 m n. m.)!
Na druhou stranu vedla v suti již celkem zřetelná stezka.
Vrchol (teda pouhé sedlo) dobyt! Mimochodem, na batohu stále ještě visí jeden výtisk MF Dnes...
Následující den dopoledne jsme ve stanu čekali, zdali se nevyčasí, když se tak nestalo, po poledni jsme vyrazili. Včerejší namáhavé hledání rovného místa pro stan při sestupu ze sedla Isirtgele byl celkem horor. V mlze byla orientace namáhává, avšak nějaká stezka (někdy horší, někdy lepší, někdy žádná) byla téměř stále k dispozici. Poslední možná místa pro stan jsou nedaleko pod sedlem, dále už se naskýtají pouze občasné bažiny - jednu z nich jsme museli využít my... Děsná to noc.
Ačkoliv tam jakási cesta byla, ne vždycky byla patrná. Nejlogičtěji se jevilo následovat potoky, protože ty přece musejí téct tam, kam potřebujem...
Cesta jde potokem, či po stranách v příkrém svahu.
Nenechte se zmást, ten bolševník není tak obrovskej, to Hans je tak malej.
Někdo by to považoval za hodně nepohodlnou cestu, ale nás celkem překvapila a možná i trochu zklamala. Čekali jsme totální divočinu a přitom jsme pořád procházeli vyšlapanou trávou.
Tady šlo celkem do tuhého, protože se naše říčká stékala se značně silnějším proudem z vedlejšího údolí a tak dosud pohodlná chůze korytem už nepřicházela v úvahu. Naštěstí se nám podařilo na protějším břehu najít znova vyšlapanou stezku ve vysoké trávě.
Ač se to nemusí zdát, cesta zde byla celkem dost náročná. Zvláště kvůli mokré trávě, které neustále podjížděla pod nohama.
Cesta pokračuje po pravé straně údolí.
Ohlédnutí zpět.
To malé bílé uprostřed fotky je gruzínská vlajka, jsme zachráněni! Malá vojenská základna (cca 2000 m n. m.) se nachází na soutoku dvou říček. Údolím vpravo hodláme zítra pokračovat. Přicházíme v den výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (což je pěkné téma ke konverzaci s gruzínskými vojáky), je 21. srpna 2013.
...a vojskem řádně pohoštěni! Protože jsme měli předchozí zprávy o pohostinosti zdejší posádky, čekali jsme, kdy nás pozvou. Když začala padat tma, dostali jsme pochyby. Potom jsme začali vařit naše obligátní svinstva. Náhle však slyšíme jakési halekání v ruštině... Ano, pozvali nás, pohostili hromadou skvělého chačapuri (plněné cosi na obrázku) a docela slušně jsme si rusky pokonverzovali. Voják: My věděli, že přijdete. My: Jak je to možný? Voják: Máme venku svoje lidi. My: Jak lidi? Voják: No snajpry a tak... O půlnoci se dva vojáci zvedli, vzali akáčka a odešli kamsi do hor na číhanou...
A ráno, když se vrátili z noční hlídky, přišel jeden z vojáků s vítanou výslužkou.
Z tohoto údolí jsme včera přišli.
Na hrdinství nebyl čas, šlo se po čtyřech.
Říčku přecházelo několik podobně vratkých mostků. Cesta se různě klikatila v břízkách, avšak nějaká stezka byla téměř vždy. Často jsme se museli vracet, protože stezky byly vyšlapány i do míst, kde potom končily...
Voda tu už docela nabrala na síle.
Peřeje.
Občas bylo nutné zapojit i ruce.
Mostky na předchozích fotkách byly oproti tomuhle luxus. Tady někdo musel zaimprovizovat, ale poměrně se mu to povedlo. Až na to, že když se člověk dostal zhruba někam do půlky, tak měl přímo před očima jakýsi provázek, kterým byly stromky z obou břehů k sobě svázány.
Večerní meditace na soutoku s řekou Assa (cca 1450 m n. m.) před nejtechničtější částí treku. Očividně zde před námi již někdo kempil, taky to bylo prakticky jediné možné místo pro stan celou cestu od vojenské stanice (která byla odtud asi 5 km vzdušnou čarou, nám to ale zabralo celý den!). Šlo zároveň o místo, kdy jsme se asi cítili nejvíc osaměle za celou dobu.
Ráno jsme vstali velice brzy v bláhové naději, že ledovce po ránu tají pomaleji, než přes den a že tedy bude logicky i méně vody v řece.
To se však nestalo a hádanka z předchozího dne, tedy kudy pokračovat dál, byla stále celkem otevřená. Naše volba zněla: "Přímo!" Avšak byla to chybná volba. Podle informací, které jsme získali později, se cca 1 km od soutoku po proudu nachází celkem slušný most. Na soutoku se řeka přitékající z údolí, odkud se přichází z vojenské základny (zkrátka tam odkud jsme přišli my), celkem rozšiřuje a je relativně lehce broditelná. Dále se pokračuje asi 1 km po pravé straně řeky směrem do Ruska (dokonce tam byli i kamenní mužíci) a někde tam by se "prý" měl nacházet správný most (v dávné minulosti totiž vedla cesta pro auta z Ruska až do Amgy, resp. Achieli). Ověřené to ale nemáme.
Dosud jsme nezjistili, jaká je správná technika zvládnutí tohoto úseku. My jsme to probrodili (proti proudu) pod skálou, je to způsob s 50% úspěšností, takže ve větších skupinách by se to mohlo celkem vyplatit. Tohle je foceno z torza mostu (!) už po projití tohoto úseku. Další možností bylo řeku přebrodit (bez pomůcek pro nás snad nemožné) a zpátky přejít po mostě nebo jít podle kamenných mužiků, které kdosi postavil na předchozím soutoku a vydat se kamsi směrem k Rusku a doufat, že tam někde je most. To jsme zkoušeli, ale most jsme nenašli. Jestli na to někdo má odpověď, ať se nám ozve.
Narážíme na první známky civilizace. Tady se z levého údolí do Assy vlévá další říčka (pokud jsme to dobře pochopili, tak právě tam měly namířeno dvě Ukrajinky, které jsme později potkali, takže je to asi taky průchozí), my pokračujeme doprava, odtud již pohodlně širokým údolím.
Z toho samého místa, ohlédnutí zpět, odtud jsme přišli.
Amga, první vesnice, do které jsme přišli. Kromě už dvou zmíněných Ukrajinek v ní byl ještě tenhle pes, jinak byla snad úplně mrtvá. Taky se tady nachází rodný dům nějakého místního hrdiny a skutečně tam cosi zamřížovaného je, ale jestli to bylo ono, to jsme se nedozvěděli.
Cesta z Amgy do Akhieli ("Achili"), teď už je to pohoda. Sloupy elektrického vedení tomu dodávaly zvláštní atmosféru, ale napojení na celostátní síť nečekejte. Na sloupu je vidět turistická značka - značení začíná v osadě Amga.
Zvláštní stavby, snad možná staré hroby. Ale z trávy koukaly jenom tyhle vršky, blíž jsme nešli.
V místních podmínkách se musí improvizovat.
A takhle to prej vypadá v Rusku.
A takhle prý vypadá ruská vesnička. Ostatně Rusko je jen pár kilometrů tímhle směrem. Vesnička Akhieli.
Tato fotka se musela z technických důvodů oříznout, proto vypadá tak blbě. Ale vlevo byly zvláštní a asi hodně staré stavby.
Tahle hora byla krásně nasvícená klesajícím sluncem.
A právě sem vedou dráty elektrického vedení. Uvnitř to hučelo, tak jsme se šli podívat blíž...
...a tam jsme našli tohle. Netušíme jak to fungovalo, ale očividně to fungovalo. Nejspíš už hodně dlouho pracující home made vodní elektrárna.
Podruhé a bez drátů. My jsme před horou zahli vlevo. Vpravo byla, tuším, další vesnice.
Kemp někde hodně na začátku stoupání do Archotského sedla.
Krávy nás z údolí nelítostně doháněly.
Vypadají mírumilovně, ale nedá se jim veřit.
Pohodové stoupání do sedla. Tudy chodí lidé z vesnic i s koňmi, takže to byl okamžik, kdy si nohy mohly odpočinout od těžkých bot a dalo se pokračovat v sandáleh.
Po cestě se říčká krásně zařezává do skály a vytváří hluboké kaňony.
Potkali jsme zde dva seshora jdoucí Gruzínce s koňmi, a pak další dva, co měli na zádech pušky.
Scenérie jsou zde skutečně unikátní.
A to už je pod sedlem Arkhoti. To je ten nejnižší úsek na obzoru.
Dokonce to bylo i s trochou sněhu. Cesta se tady občas ztrácela, ale to nebyl problém, protože cíl byl jasný.
A to už je na vrchu sedla Arkhoti (asi 3248 m n. m.). Pohled zpět na východ. Na mohyle vpravo někdo nechal dva bonbony, a protože Adam už byl zoufalej, tak je snědl. V suti byl jakýsi český nápis (vojáci, kteří nás před dvěma dny hostili, říkali, že necelý týden před námi tam procházela parta Čechů s jednou "very nice girl", která prý měla typicky české jméno - "Rakatá" - "Oooooh, Rakatá, very nice girl!").
A pohled na druhou stranu, sem jdem. Pro geology se tady nachází dost zvláštní šutry a rúznobarevné formace skal.
Při sestupu ze sedla nás chytla průtrž mračen a později i tma. Ačkoli to tak nevypadá, tak najít tady rovný kus země pro stan bylo dost obtížně. Kromě toho je to tu dost bažinaté.
A tady je velká mezera. Tohle už je pod Kazbegem a ta vesnice se jmenuje Arsha, nakoupili jsme tam výbornej čerstvej chleba a po dlouhý době se pořádně najedli a napili. Předtím jsme ale ještě museli sejít do Džuty, odkud jsme vůbec netušili jak se dostanem (sem je to z Džuty asi 20 km po silnici). Shodou náhod jsme se tam ale střetli s partou značně veselých českých vysokoškolských učitelů (informatika Brno) a jejich gruzínským kolegou, tak nás zdarma svezli. No byla to veselá cesta. Vlastně to byla první čeština, kterou jsme v Gruzii slyšeli. Do té doby jsme s místními komunikovali nejvíce rusky - resp. jsme vytvořili nový panslovanský jazyk kombinující ruštinu, češtinu, slovenštinu, polštinu a mnoho novotvarů. Rusky jsme se nikdy neučili, avšak komunikace nám nečinila téměř žádné potíže a to ani ve složitějších tématech.
A tohle je krutý začátek výstupu na Kazbeg. Vycházeli jsme netradiční cestou, co nám před několika dny poradil jeden Ukrajinec, takže ne z Kazbegi. Ten večer jsme měli jen tak někam vyjít a hned to zalomit, no prostě odpočinkovej den. Místo toho jsme ušli velkou část zítřejší trasy, protože zase nebylo kde postavit stan.
Pastviny na svazích Kazbegu.
Sušení věcí z předchozích dnů. Někde na konci tohohle údolí je právě Džuta.
Stále stoupáme nepříliš prudkými pastvinami k ledovci pod Kazbegem. To nejprudší jsme prostě vystoupali včera. A tady nás ještě celkem popohnala smečka pasteveckých psů, takže jsme to stihli v celkem pěkném čase.
A ještě o něco výše volně se pasoucí koně.
Skrývající se Kazbek (5033 m n. m.).
Uprostřed je bývalá meteostanice Betlemi Hut, base camp pro výstupy na vrchol Kazbeku.
Na fotce to tak nevypadá, ale ledovec byl vskutku monumentální.
Zde jsme se již napojili na výstupovou cestu z městečka Kazbegi. Pro výstup jsme využili trasu, která horu na pravé straně fotky obchází zprava.
Nástup na ledovec. Nejdřív jsme si moc nevěřili, zdálo se, že to dost klouže, ale nakonec to byla úplně bez výstroje pohoda. Hodně turistů co sem vystoupalo, tak se tady otočilo a zase šli dolů.
A to už je na ledovci. Dvojci před náma jsme předešli a protože taky nevěděli kudy kam, tak se vydali za náma. To bylo samozřejmě špatně. Správná cesta vede mírně vlevo, my šli ostře vpravo.
Ale cesta tady taky vedla. A znova se ozval nedostatek kyslíku.
Křížek v popředí je věnován Lechu Kaczyńskému.
Base camp pod Kazbegem a budova bývalé meterologické stanice (zvaná Betlemi Hut - 3653 m n. m.). Sídlo bájného Giorgije, správce kempu. Za stan se mu platí 10 lari.
Ceny uvnitř jsou doslova vysokohorské. Večer jsme zde potkali dva Moraváky, jmenovce - Honzu a Adama - vypili jsme s nimi láhev jejich slivovice a později s nimi jeli zpět do Tbilisi.
A protože jsme ve skutečném horolezeckém base campu, máme tu i neskutečný bordel!
Pohled na ledovec je z Betlemi Hut famózní.
Tohle je nejvyšší místo našeho trempu - cca 3900 m n. m. Boudička na obrázku není záchod, jak se všichni domnívají, ale kaplička. Skutečné kadiboudy stojí v base campu a jsou brut. Giorgij by je měl občas prošťouchnout...
Interiér...
Pohled od kapličky v cca 3900 na Betlemi Hut v 3653 m n. m. Base camp se po včerejšku celkem vylidnil, neboť většina výprav zřejmě vystoupila na vrchol Kazbeku (5033 m n. m.) již předchozí den.
Druhý den v basecampu začalo sněžit. Abychom vypadali kosmopolitně, tak jsme závětří vybavili íránským plakátem. V brzkém odpoledni jsme se Giorgije, místního správce, záchranáře, meterologa, prošťuchovače kadibudek a borce v jedné osobě zeptali, jaké dnes bude počasí. Jako správný meterolog zakroutil rameny, že neví. Když jsme se optali, zdali je bezpečné jít v mlze po ledovci, znovu jen pokrčil rameny a řekl, že neví. A tak jsme v největší mlze vyrazili na ledovec.
V půlce se naštěstí rozjasnilo a my celkem jednoduše sešli.
Závěr ledovce je spíše šutroviště, než led.
Monumentální Kazbek v uměleckém podání (takhle zle se ve skutečnosti netvářil).
A podruhé v reálnějších barvách.
Kostel Nejsvětější Trojice (Cminda Sameba) těsně nad Kazbegi a hluboko pod Kazbekem. Vypadalo to tam na menší kemp, takže to byl cíl tohoto dne.
Kazbegi z vyhlídky u kostela.
Ve vchodu do kostela seděly tři báby žebračky, nevíme jestli byly opravdové a nebo jenom jako atrakce, ale vyhnout se jim nedalo. A nic nedostaly.
Ráno se u kostela rozpoutala skutečná atrakce. Prázdná louka se za chvíli naplnila auty plnými pobožných Gruzínců a po celou dobu, co jsme sestupovali, tak jsme potkávali jedno auto, šinoucí si to nahoru, za druhým. Celý trek z Omala až do Kazbegi trval 15 dní a cca 160 km.
Takhle vypadala naše přibližná trasa na google earth a výškový profil. Start v Omalu (na výškovém profilu vlevo, na mapě vpravo), první vysoký bod na výškovém profilu je sedlo Acunta, druhý vrchol je sedlo Isirtgele, třetí vrchol je Archotské sedlo a poslední a nejvyšší vrchol profilu je kaplička pod Kazbekem ve výšce cca 3900 m n. m. Konec ve vsi Kazbegi.
Trasa trempu rozdělená po jednotlivých dnech. Modrý úsek jsme překonali stopem s partou vysokoškolských profesorů z Brna. Z Omala do Kazbegi (resp. Stepantsmindy) to trvalo 15 dní (jeden den jsme u Georgicmindy strávili ve stanu čekáním na lepší počasí) a cca 160 km.
Z Kazbegi jedeme zpátky do Tbilisi...
...kde jsme se ani nezastavovali a rovnou jeli dál. Mimochodem tohle je tbiliské nádraží, kam vás dovezou z kutaiského letiště. Příjemný první dojem.
Kulturní zastávka v Gori.
Abychom vzdali hold místnímu rodákovi, nejmilejšímu z nejmilejších.
A zde je jeho skromný rodný dům v ještě skromnějším hangáru. A v pozadí muzeum samotného Josifa Vissarionoviče Stalina.
Stalinův osobní železniční vagón.
Stalinův bulvár, jak jinak...
Díky naší nekonečné smůle se nám alespoň poštěstilo podívat se na noční Gori pěkně z výšky.
A ještě jednou Gori z rána. Ulice vpravo končí před vlakovým nádražím.
Gruzínský reichstag a zbrusu nová policejní škodovka.
Poměrně slušivý park v Gori.
Po neuvěřitelné odysei přes půl Gruzie jsme se konečně dostali ke břehům Černého moře. Zde konkrétně panorama Batumi.
V Batumi.
Po dlouhé době noc strávená ve skutečném teple. Potkali jsme tady i dvojici z Čech, která uz stihla procestovat Jižní Ameriku, Kurdistán a kdo ví co ještě. A to byli mladší než my.
Kvariati.
Bájo.
Mírotvorná pobřežní stráž vyzbrojená dvěma dvaatřiceti milimetrovými protiletadlovými zbraňovými systémy.
Gruzínský supermoderní hraniční přechod Sarpi.
První kroky v Turecku a hle - mešita!
Ohlédnutí zpět do Gruzie. Bílá kosmo budova patří do Gruzie.
Městečko Ardeşen, kde odbočujeme na jih do hor - na Kačkar.
Ayder. Tady už se ochladilo. Podle popisu kdesi na internetu jsme čekali malou vesničku a místo toho jsme našli hotelové horské centrum. Holt časy se mění.
Bus (zvaný dolmuš, obdoba Maršrutky, či albánského furgonu) odtud do Yukari Kavrun stál 10 lir na osobu.
Kavrun je horská osada se spoustou menších restaurací a penzionů. Lze tu gratis postavit stan.
Již večer tu bylo velké množství záchranářů, policistů a vojáků. Ráno jsme se konečně dozvěděli proč. Kdesi v okolí hory Kaçkar Dağı (3937 m n. m.) si nějaký člověk zlomil koleno...
Kavrun (cca 2270 m n. m.).
Když jsme se v Kavrunu ráno ptali na cestu na Kaçkar Dağı, tak jak to tak bývá v Turecku zvykem, jeden místní se nabídl, že půjde s námi naproti svému kolegovi, který měl zlomené koleno... Muž vepředu je tedy náš turecký guide.
Velká hora uprostřed je Kaçkar Dağı (3937 m n. m.). Cestou sem jsme potkali partu záchranářů, kteří se vraceli ze zásahu. Byl mezi nimi i jeden voják, či policista, který nám zakázal jít na vrchol bez helem a dalšího vybavení. Prý by to nyní bylo nebezpečné. Druhým důvodem, proč jsme nešli nahoru, bylo i to, že jsme již byli trochu znuděni horami. Třetím důvodem bylo, že zdejší počasí vyhovuje k pochodu po horách jen dopoledne, potom obvykle přijdou od moře mraky a je konec. Jeden večer jsme zde zakempili a druhý den sešli zpět do Kavrunu.
Stop zpět nám celkem vyšel, jen počasí se pokazilo. Zde čekáme v Pazaru.
Od gruzínsko-turecké hranice jedeme stále podél Černého moře. "Erdogan dobrý muž, Erdogan postavil silnici!"
Nízkorozpočtové cestování může vypadat i takhle... Na Kačkar jsme z Gruzie dostopovali bez nejmenších potíží. Zpět z Kačkaru do Rize to také bylo bez problémů. Když jsme však ráno vylezli ze stoky v Rize, čekal nás stopařský boj v nedalekém prokletém městě Trabzon (že by za ten stopařský neúspěch mohla právě tato noc v kanále?)! Mor na ně!
Z Trabzonského stopařského pekla nás vysvobodil skvělý šofér, který nám nejen koupil obří oběd, ale navíc nás hodil až do Samsunu. V Samsunu jsme přespali a hned ráno pokračovali až k Istanbulu. V Samsunu skončila cesta podél Černého moře a my tak vjíždíme do centrálního Turecka (i když centrální Turecko je zřejmě trochu více jižněji). Vyprahlá a celkem jednotvárná krajina.
E80 do Istanbulu.
On the road! Někde nedaleko Bolu, odkud pocházel šofér, který nás tu vytrousil.
Snad všichni šoféři mluví jen turecky...
Jednu noc jsme přečkali na předměstí Istanbulu v aglomeraci Gebze na parkovišti kamiónů. Na této fotce druhý den překonáváme v Istanbulu Bospor a vjíždíme do geografické Evropy.
Z Istanbulu jsme se ještě týž den dostali stopem až do Plovdivu, odkud jsme vzali levný noční (díky obřímu zpoždění ranní) vlak do Sofie. Zde se nacházíme v centru Sofie.
Krásou oplývající park nedaleko...
...stejně krásného nádraží. Prý se zde natáčela část jakéhosi amerického akčního filmu (to jsme se dozvěděli od jednoho českého šotouše, který trávil letošní prázdniny a snad i celý život na zdejší železnici). Vlakem Siemens Desiro (to jsme se také dozvěděli od zmíněného šotouše) jsme se vypravili k bulharsko-srbské hranici do Dragomanu.
Zde u Dragomanu (v Dragomanu na návsi jsme způsobili celkem rozruch) nedaleko bulharsko-srbské hranice nastalo dělení.
Tady jsme už stopovali každý zvlášť. Kousek tímhle směrem je Srbsko (Adam na své stupnici (kde 1 je nejhorší a 10 nejlepší) vytvořené k hodnocení úrovně autostopu ohodnotil Srbsko známkou 2 minus). Následující fotky jsou již pouze od Hanze a shrnují jeho cestu. Adam první noc přečkal v českém kamionu za Bělehradem a druhý večer překempil mezi křižovatkami před Budapeští. Hans první noc zabivakoval na bulharsko-srbské hranici. Druhý večer spal nedaleko Subotice.
Na bulharsko-srbské hranici.
...srbská žába...
Někde u Subotice. Asi.
A Hanzův poslední bivak u benzinky u Subotice.
A Adam vede! I když jsme neměli telefonní spojení, neb Adam kdesi v Turecku zničil mobil, měli jsme o sobě zprávy... PS: Tohle není vandalismus, ale stopařský folklor!
Z této benzínky u Subotice to Adam musel vzít pěšky do Subotice. Naštěstí ho cestou vzala parta metaláků, kteří se vraceli z práce. Ze Subotice pokračoval pěšky na její okraj, kde byl malý hraniční přechod. Navzdory všemu ošklivému, co při cestě Srbskem prohlásil o Srbech, ho vzal jeden Srb až před Budapešť! Díky za něj! Druhý den Adam ráno vyrazil od Budapešti s jedním Bulharem, který ho svezl až do Prahy.
A konečně Brno. A pocit vítězství v cíli tohohle velkolepého výletu.
Závěrem ještě mapka 3000 km dlouhé stopařské anabáze.
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
- zrušit filtraci.

Odstranění fotek a videí z alba

Vyberte všechny fotky či videa, které chcete smazat a potvrďte akci.

Název

Gruzie - 12. 8. - 7. 9. 2013

Popis

Čundr na Kavkaze se zastávkou v Turecku na Kačkaru a se závěrečným 3000 km dlouhým stopem domů. Pěkné fotky a panoramata pochází od Hanze. Ostatní obrázky vyrobil Adam. Komentáře k jednotlivým fotografiím jsou společným dílem.

Období

Statistiky

  • 216 fotek
  • 0 se líbí

Fototechnika

Sony DSC-H1 Panasonic DMC-LZ8

Kategorie a štítky

Nastavení

Veřejné album

Vidí všichni lidé.

Přístupné pouze pro 18+

Vidí pouze lidé, kteří potvrdí svou plnoletost pro zobrazení obsahu 18+.

Skryté album

Vidí pouze lidé, kteří znají přesnou adresu alba.

Uzamčené album

Vidí pouze lidé, kteří zadají kód, který nastavíte.

Nahlásit album

Komentáře fotek a videí

20% sleva platí do 10.7.2022 na všechny fotodárky po zadání kódu: ByeSkolo
S kódem: ByeSkolo Akce platí do 10. 7. 2022
Prohlédnout nabídku

Fotoknihy z vašich fotek

Vyberte si z předchystaných knih pro Vás nebo vytvořte zcela novou.

Měkká kniha, na výšku

Cena od 749 Kč

Tvrdá kniha, čtvercová

Cena od 969 Kč

Luxusní kniha, černá

Cena od 1499 Kč

Pexeso z vašich fotek

Stačí vybrat jen 32 fotek. Ostatní za Vás uděláme my.

Pexeso, červený styl

Cena od 369 Kč

Pexeso, zelený styl

Cena od 369 Kč

Pexeso, retro styl

Cena od 369 Kč
Přejít do obchodu
Slovinsko a Rakousko 2019
Michaela Bartošová
Reklama

Fotodárky

Fotoknihy
Pexesa
Kalendáře
Fotky Klasik
Fotky na desce
Magnetky

O Rajčeti

Kontakty
Soutěže
Novinky
Zelináři

Reklama

Zajímavé fotky
Album do stránek
API pro vývojáře
Měření návštěvnosti
Seznam cookies
Nastavení cookies

Podpora

Návody
Pravidla
Podmínky soukromí
GDPR
Děti na Rajčeti
Hlášení závadných fotek

Rajče je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

info@rajce.net
1 295 336  |  1 261 353 316
Provozovatelem webu rajce.idnes.cz je společnost MAFRA, a. s., Karla Engliše 519/11, Praha 5, 150 00, IČO: 45313351

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu

Také album můžete sdílet

Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
0
Nahlásit fotku Nahlásit video
Gruzie - 12. 8. - 7. 9. 2013

Líbí se vám album
od adonadruhou?

Prohlížet podobná alba
Nahoru
Komentáře Přidat